Pomůcek a prostředků určených k sebeobraně je několik. Ti odvážnější si pořizují zbrojní průkaz a zbraň, ale ne každý je příznivcem střelných zbraní, jejich použití v rámci sebeobrany je hodně diskutabilní a pokud s vámi v domácnosti žijí dětí, jejich zvědavost a nenechavost se může během několika málo vteřinách zvrhnout v neštěstí. Případů, kdy se děti v nestřežené chvíli dostaly ke zbrani, nejsou nijak ojedinělé.

Obraným prostředkem, který z velké části využívají ženy, ale ani muži nejsou výjimkou, je elektrický paralyzér. O něm už jistě každý slyšel, ale asi málokdo ví, jak vlastně vznikl a kdo je jeho autorem.

Něco málo teorie z historie paralyzéru

Při jednom ze svých pokusů nizozemský občan Musschenbroek obdržel nečekaně elektrický šok. Jak sám popsal, připadal si, jako kdyby do něj uhodil blesk. Za všechno mohla statická elektřina. To byl prvopočátek vzniku paralyzéru. První pokusy probíhaly na končetinách mrtvých zvířat, elektrický výboj způsoboval to, že svaly se hýbaly.

Po té, co spatřila světlo světa baterie, vznikly tzv. hůlky, které fungovaly na principu přenášení proudu do těla, využívány byly honci dobytka. V průběhu let prošel paralyzér určitým vývojem až do podoby, ve které ho známe v současnosti.

Počátkem sedmdesátých let minulého století Američan Cover vyvinul první model pod názvem taser. O zhruba deset let později se objevil na trhu jako paralyzér ruční, ten v ne příliš změněné podobě používáme dodnes.

Paralyzér funguje na principu ochromení nervové soustavy, v praxi je to tak, že mozek normálně pracuje, ale tělo ho neposlouchá, není schopné pohybu. V České republice ho mohou oficiálně používat policisté.

Používání této „zbraně“ má své odpůrce i příznivce, někdo jeho použitý označuje jako nepřiměřené. Názory na tuto problematiku se různí. Ale jedno je jisté, žádná zbraň by se neměla používat bez rozmyslu a nemělo by se s ní nikomu záměrně ubližovat.